V létě 2019 ke mně po vodě připluly dva zvláštní kusy dřeva. Jeden vypadal jako zahnutá hůlka, druhý jako vyřezaný ptáček. Zaujaly mě, vylovila jsem je a vzala si je domů. Po pár dnech jsem zaslechla  v rádiu upoutávku na setkání s mexickým učitelem Stevem Gallegosem, který vede cesty za vnitřními průvodci - zvířaty. Přejel mi mráz po zádech jako vždy, když se mnou něco silně rezonuje. Okamžitě jsem se vrhla k počítači a zjistila, že je volné poslední místo. V tu ránu bylo moje a já se nemohla dočkat. Steve Gallegos byl jako pohádkový dědeček. Moudrý, laskavý a neuvěřitelně vitální starý muž. Klid, který vyzařoval z jeho tváře mě prostoupil během chvilky. Laskavý hlas mi byl blízký a moc příjemný. A právě tímto hlasem mě zavedl na moji první hlubinnou cestu, která odstartovala moji dlouhou a já doufám, že nikdy nekončící pouť do mých vnitřních světů.  Zážitek z mé první cesty si můžeš přečíst >>TADY.     Po tomto prvním dvoudenním setkání se v mém životě začaly dít malé zázraky. Všimla jsem si, jak mi všechno vychází. Všechno do sebe zapadalo a co se nedělo tak, jak jsem chtěla já, mělo vždy další pozitivní význam. Tento stav trval asi dva týdny. Věděla jsem, že to má souvislost s mými vnitřními cestami. Na každé sem totiž rostla, rozpouštěla zaseknuté části a doslova se učila znovu létat. Musela jsem na další workshop a tak jsem se se Stevem setkala hned další rok v Bratislavě a zažila to samé. Byla jsem velmi překvapená, když nám Steve vyprávěl, že jednoho dne k němu po vodě připlula "mluvící hůlka", která odstartovala jeho cesty za vnitřními průvodci. Pokud jste pozorně četli, jistě vám to něco připomíná. WOW 🙂 Dnes mám již za sebou tříletý výcvik a stala jsem se tak certifikovanou průvodkyní za cestami do vnitřních světů. Pokud slyšíš volání svých vnitřních průvodců, bude mi ctí tě k nim doprovodit a držet ti prostor pro všechny vaše společné cesty. 

Po úvodním sestupu do nitra se nic zásadního nedělo. Pak jsem si všimla, že nade mnou lítá velký černý pták. Zavolala jsem na něho, ať přiletí ke mně, ale on mi řekl, že jeho posláním je létat a ne sedět na místě. Řekl mi, ať letím já za ním. Na to jsem mu odpověděla, že nemohu, že nemám křídla. Položil mi zajímavou otázku: "kde jsi o ně přišla?" Nevím odpověděla jsem. Asi jsem pořádně nevylétla z hnízda a nenaučila se létat. Nechali jsme tedy léčit tuto situaci a já jsem cítila, jak mi křídla začala narůstat. Během chvilky mi narostla obrovská, krásná křídla. Postavila jsem se na kraj louky a zkusila vzlétnout. Roztáhla jsem křídla a i přes počáteční strach jsem najednou letěla. Bylo to krásné. Najednou jsem letěla a viděla svět s úplně jiné perspektivy. Pak jsem si s ptákem sedli na větev a povídali jsme si. Nechali jsme léčit všechny buňky v mém těle, aby věděly, že mohu létat. Byl to zvláštní a osvobozující pocit. (zajímavé bylo, že když jsem se měla rozletět, někdo v místnosti řekl."mohlo by se otevřít okno? potřebuji vzduch." A tak jsem dostala i prostor, kam se rozletět. I když i už každý létáme někde jinde, zůstali jsme přáteli a můžeme se navzájem na sebe spolehnout.

Po úvodním sestupu do nitra za Janou přišel jako průvodce hroch a dovedl ji k jezeru. Tam ji řekl, že to jezero je plné jejího smutku. Jana se rozplakala a cítila velkou lítost. Když plakat přestala, zeptala se, co s tím smutkem může udělat. Hroch jí řekl, že všechen smutek vypije. Jana mu odpověděla, že to po něm nemůže chtít, že by pak určitě byl také smutný. Hroch odpověděl, že umí smutek přetransformovat v něco hezkého a všechnu smutnou vodu vypil. "Co bude s dírou po smutku? ", ptala se Jana. "Záleží na tobě, čím ji budeš chtít naplnit", odpověděl hroch. Jana se ani chvíli nerozmýšlela a odpověděla, že ji chce naplnit radostí. Ale že nějak zapomněla si radost pouštět do života. Hroch se jí zeptat, kde se to Jana naučila. Řekla mu, že v dětství. Tam zavřela radosti bránu. Hroch ji dovedl k oné bráně a Jana ji po letech opět otevřela. Hroch jí řekl, ať nechá bránu otevřenou a radost pustí k sobě. Jana to vizuálně udělala a pocítila obrovský příliv energie. Byla hrochovi moc vděčná a s láskou ho objala. Znovu se rozplakala, ale radostí a vděčností, že ji průvodce pomohl zbavit hlubokého smutku a otevřít se znovu vlastní radosti.

již brzy

Cesta do mého nitra se mi zdála nekonečná, přesto mě sunula níže a níže do světa vnitřních obrazů, vjemů a mé živosti. Když jsem svým vnitřním hlasem volala svého průvodce, který mě zavede za nepříjemnými migrénami, které mě skoro vždy úplně vyřadily z běžného života, vynořil se v mém obraze z vody obrovský plejtvák a okamžitě mě spolkl. Ocitla jsem se v jeho útrobách a pocítila záchvat paniky. Všude kolem tma, stáhlo se mi hrdlo, nemohla jsem dýchat. Volala jsem na něj, ale neposlouchal mě. Naopak jsem cítila, jak ve vodě začal dělat salta a kotrmelce a já začala cítit i žaludeční nevolnost. Přesně tak, jako když mívám migrénu. Nezbývalo mi nic jiného, než dát všem těmto nepříjemným pocitům prostor, až začaly postupně slábnout a ustupovat. Když se plejtvák zklidnil, uvědomila jsem si, že nemohu dělat nic. Přesně tak, jako když mi třeští hlava. Nohy jsem měla uvízlé v nějaké divné, vazké a smradlavé tekutině. Konečně jsem uslyšela hlas: tohle sis přece přála ne? Mít na chvíli klid, nic neřešit … Uvědomila jsem si, že má pravdu. Když je toho na mě moc a málo odpočívám, přeji si na chvíli nic neřešit a mít klid. Ale tady uprostřed útrob velké ryby se mi nelíbí. Plejtvák mi sděluje, že kdo se přetěžuje tak, že má pak málo energie, je snadnou kořistí pro predátory - třeba právě v podobě migrény. Dávám si čas a přijímám situaci, že už se do podobných situací dostávat nechci. Náhle cítím, jak se mnou plejtvák pluje k pevnině, otevře tlamu a já mohu vyjít ven. Stojím na pevnině, on má tělo ve vodě, ale tlamu vystrčenou na souši. Cítím obrovskou pokoru být zase venku, obrovskou pokoru ke svému tělu - že pro mě chce to nejlepší a já ho dokáži tak zahltit myšlenkami, povinnostmi a různými dalšími zátěžemi a ani mu nedopřeju potřebný čas k odpočinku a nakládám na něj víc a víc. Cítím lítost. Velkou lítost. Ptám se plejtváka, co ode mě potřebuje. Chce hladit, chce péči a něhu - tak ho hladím a hladím…a jak ho hladím, on se zmenšuje a zmenšuje, až mám v rukou rybku normální velikosti. Vím, že chce abych ho pustila, vím, že touží po svobodě. Ale nemohu - držím ho za ocas a nechci ho pustit. Znám snad toto ze svého života, že i to, co mi neslouží, nerada propouštím? Chvíli mi trvá, než jsem schopná povolit stisk a pustit ho pryč. Odpluje, ale já vstupuji do vody za ním. Čeká na mě - začínáme spolu plavat a dělat ve vodě kotrmelce a salta. Je mi tak dobře. Cítím se svobodně a chci se jen nechat unášet na rozpustilých vlnkách. Říká mi, že se musím vrátit na pevninu, že moje místo je tam. Nechce se mi. Když vidí moji neochotu, vezme mě lehce za ruku, vystoupí se mnou na pevninu a dokonce mu tam narostou malé nožky. Jde se mnou a já cítím pocit silného přátelství. Najednou cítí svoji sílu a vím, že je čas se rozloučit…